Když si můj bratr donesl domů, hada, tak opravdu jsem se bála. Nedokázala jsem si představit, že vlastně bude bydlet u nás. Opravdu jsem se bála. Měla jsem za to, že hadi jsou slizcí a že jsou jedovatí. A také, že hadi jsou agresivní. Když mi potom bratr ukázal, že jeho had má skoro dva metry, tak jsem se úplně zhrozila. Nedokázala jsem si představit takhle velikého hada. Bratr řekl, že je to hrozný. A že prý není vůbec jedovatý. Že hrozný, že had je škrtič, tohle pro mě bylo ještě opravdu horší zjištění. Co když budu spát a potom mě tenhle had škrtič uškrtí. Absolutně jsem nevěděla, co mám dělat.
Tak zkoušela jsem to říkat mamince. Říkala jsem, že se toho hada bojím. Mamince se had ale líbil. Bylo to docela zvláštní, maminka se jinak docela dost zvířat bojí. Například pavouky anebo různé brouky prý absolutně nesnáší. Má z nich prý fobii. Ale abych se přiznala, tak i já mám z brouků a z pavouků fobii. A možná i z hadů, protože když jsem viděla hada, tak jsem měla úplně husí kůži. Jenomže lidé se mění, jak lidé se mění, tak také čas se mění. A asi také fobie se mění. Protože během měsíce jsem si na hada hroznýše docela zvykla. Byla jsem opravdu překvapená sama ze sebe.
Když jsem si potom na toho hada sáhla, tak jsem byla opravdu překvapená, že ten had není vůbec slizký. Had byl suchý a studený. Bylo to takové pro mě překvapení. Jednoduše taková novinka, nová hadí novinka. A potom, když jsem si hada vzala do ruky a dala jsem si ho kolem krku, tak vážil snad deset kilo. Takhle ho těžkého a dlouhého nejsem ještě v životě nikdy neviděla. Tak samozřejmě, že u nás v přírodě takhle velcí hadi nejsou. Akorát v zoologické zahradě můžete vidět třeba nějakou obří anakondu nebo něco podobného. Ale za anakondou do výběhu bych rozhodně nevlezla. A co vy? Bojíte se hadů, nebo máte hada jako domácího mazlíčka?