To, že jsou mezi námi lidé toužící otočit pomyslné kormidlo dějin a vrátit se zpět do ‚starých zlatých časů‘, není objevné zjištění. Takoví tu byli i v časech sametové revoluce, i v dobách, které jí následovaly. A dodnes jsou tu jak pohrobci socialistického režimu, kteří na něj s nostalgií (a sklerózou) vzpomínají, tak i omladina toužící se nějak vydělit z masy lidí, nevěda, co ten reálný socialismus ve skutečnosti obnášel.
Dalo by se s takovými lidmi dlouho polemizovat o tom, v čem tehdy bylo líp a v čem hůř, ale obvykle to nemá smysl. Jsou skálopevně přesvědčeni o své pravdě a svůj názor si už z principu nedají vymluvit. A nepřesvědčíme je o jejich pomýlenosti, protože je nelze poslat zpátky časem, aby si na vlastní kůži osvěžili paměť.
A tak nebudu do omrzení omílat skutečnost, že tehdy byly sice hezčí ceny, ale také příjmy na úrovni almužny, nebudu připomínat fronty v obchodech na cokoliv, nebudu zmiňovat železnou oponu, za kterou jsme žili a podobně. Raději se zastavím u toho, co je pro mne nové. Možná to zase až taková novinka není, protože zastáncům socialismu a jejich bludům obvykle nenaslouchám, ale je to teprve pár dní, co jsem to zaslechl i já. A je to blud ze všech bludů nejbludovatější.
Kdosi z kritiků naší angažovanosti v (nejen) rusko-ukrajinské válce se nechal slyšet, že za socialismu bylo líp, protože nás tehdy naši vládci nezatahovali do války. Ani ti čeští, ani ti zahraniční. A nad tím mi skutečně zůstal rozum stát.
V dobách socialismu jsme přece žili v bipolárním světě. NATO zbrojilo, aby bylo obranyschopné proti Varšavské smlouvě, a my jako součást Varšavské smlouvy jsme zbrojili, abychom svedli vítěznou válku se západem, se zahnívajícím kapitalismem.
Už jako dětem nám měřili ve školách obličeje, aby nám zajistili plynové masky, už v dětství jsme se školou chodili na branná cvičení, na vysokých školách byly vojenské katedry, kde si studenti nahrazovali část dvouleté vojenské služby povinné pro všechny vyjma dostatečně nezdravých jedinců, v tělocviku jsme házeli atrapami granátů, dospělí byli posíláni na vojenská cvičení, ve vojenském výcvikovém prostoru Bolatice a jistě nejen tam to žilo a tanků tam bylo vždy habaděj, nad územím kolem západních hranic pravidelně přelétaly vojenské stíhačky. A v tomto jsme přeochotně spolupracovali s naším velkým bratrem, který rozhodoval klidně i o nás bez nás, tedy se Sovětským svazem.
Takže mi věru nejde na rozum tvrzení, že nás tehdy nikdo do války nevtahoval. Když můžeme mluvit vlastně o štěstí, že jsme tenkrát atomovou válkou nezničili celou naši planetu.