Někdo říká, že bez zvířete by opravdu nemohl být, že bez zvířete je to velice smutné a já jim dávám za pravdu. Znám opravdu několik lidí, kteří říkají, že bez zvířete by být nemohli, že prý zvíře je pro ně jako člen rodiny. Samozřejmě, že chápu, že třeba když si nějaké dítě pořídí třeba v mladém věku pejska a potom třeba spolu rostou, budou zvyklí. Dítě s ním prožije pubertu a podobně. Tak to je potom samozřejmé, že si to dítě a potom už dospělý člověk na to zvíře zvykne. A to hlavně na pejska nebo kočičku, v tomto případě hlavně na pejska, protože já jsem tohle měla to stejné.
Když mi bylo asi sedm nebo osm let, tak jsme si z útulku vzali jednoho pejska, bylo toho štěňátko, neměl ani rok. Opravdu hodně jsem si ho oblíbila, my jsme si ho totiž vzali zrovna, když začínali veliké prázdniny a řeknu vám, že za ty dva měsíce jsem si ho tak oblíbila, že jsem ani nechtěla jít potom do školy. Samozřejmě, že jsem potom do školy musela. S pejskem jsme prožili krásných dalších ještě šestnáct let, potom zemřel. Ani nevíte, jak moc mě to trápilo. Nemohla jsem se vůbec z toho vzpamatovat. Strašně mě to mrzelo a nevěděla jsem, co mám dělat.
Vůbec jsem si nechtěla nikdy připustit, že vlastně jednoho dne budu bez pejska, že budu bez svého psího kamaráda a bez svého člena rodiny. Bylo to skoro jako můj sourozenec, ono taky nejhorší na tom bylo, že jsem neměla žádného sourozence, takže jsem si všechno vynahrazovala právě naším pejskem. Byl to takový obyčejný malý voříšek, ale řeknu vám, že jsem si ho opravdu hodně cenila a byla to láska na první pohled. Nekecám, opravdu skoro rok jsem byla na tom psychicky špatně, a dokonce jsem také půl roku musela užívat antidepresiva, protože mi to přišlo, jako kdyby odešel opravdu člen rodiny. Rodiče mi potom po roce pořídili jiného pejska. Sice ano, byla jsem opravdu ráda, ale už to nebyla taková láska na první pohled, jako s tím prvním pejskem.